V oblasti jídla obvykle lidé chodí do restaurací – od oslavy narozenin po rutinní setkání u jídla a piva. Co ale myšlenku posunout o pořádný kus dál? Přidat jakékoliv speciální chvíli váhu a nespokojit se s mainstreamem. Vnést do společné chvíle kus sebe, svoje hodnoty a ty plně sdílet s druhým člověkem.
V dnešním díle je v hlavní roli Milan coby můj velmi – velmi dobrý kamarád. Vídáme se obvykle jen jednou za rok, ale velmi kvalitně. Vybereme si lokalitu, kde je přes zimu teplo, a jedeme spolu zažít chlapskou společnost na 3–4 týdny – od Kanárských ostrovů po Madeiru. Každý máme své přednosti, které do setkání můžeme vnést, a tou mojí dnešní předností je udělat náš poslední moment na ostrově speciální. Madeira disponuje velkým množstvím veřejných grilovacích míst v přírodě. Ostrov je navíc obklopen oceánem, který je na tom stále mnohem lépe než oblasti v kontinentální Evropě. Tyto dva faktory přímo vybízejí k tomu sdílet s Milanem moji schopnost lovce.
Uděláme si společnou večeři, která bude mít diametrálně jinou hodnotu, než kdybychom šli typicky do restaurace, kde za dvě jídla zaplatíme 100 € a během pár týdnů zapomeneme, že jsme vůbec na nějaké večeři byli. Restaurace je stereotyp, komfort. Ekonomickou činnost můžeme kdykoliv směnit za jídlo, které nemá příběh – standard v dnešní společnosti. Tato večeře bude jiná.
Po workoutu si dám ještě jeden workout v oceánu a podívám se, zda nespatřím něco speciálního, co náš poslední moment na ostrově podkreslí. Speciální ryba, speciální člověk a sdílení specifické hodnoty, kterou valná většina populace díky své zaneprázdněnosti nikdy nepozná.
Děkuji za společnost, Milane. Děkuji oceánu za nádhernou rybu.
Kanicovi za jeho život, který statečně zakončil pod jedním z kamenů u města Calheta.
Děkuji.
