Tento nápad už v té době (rok 2018) kolidoval s tím, jaká jídla jsem vyhledával. Bio eko batika prostě v restauracích prakticky neexistuje – alespoň ne v tom praktickém použitelném pojetí, kdy hledáš restauraci tam, kde zrovna jsi. Pokud jsem stabilně v Praze, jasně - mohu chodit neustále na stejná místa a do té doby, co tam bude stejný kuchař, to fungovat částečně bude.
Druhá kolize ale nastávala při pohledu na kvalitu dodaných jídel. I když jsem si chtěl dát ty 30€ krevety (dovezené někde z farmy v Ekvádoru), na talíři byly špatně vyloupané, suché, nemastné, neslané. A stejně často byla obdobná i obsluha či výhled. V 99 % podniků nemohla být vůbec řeč o nějaké MSC/Bio/Grass-fed kvalitě.
Uvědomil jsem si, že jiný experiment, který jsem podstupoval mnohem dříve – uvařit jedno jídlo od top kuchařů z celého světa po dobu jednoho roku – vede do mnohem zajímavějších dveří. Hlavně v kombinaci s pěstováním vlastního jídla a s lovem, který několik měsíců v roce páchám u oceánu. Cesta do restaurace je tedy čím dál větší nouzovka. Preferuji vařit jídla sám, ať jsem, kde jsem, a prioritně zachovat kvalitu surovin. Jednoduše, zdravě, s příběhem, který znám. Vytvářet si svůj prostor s lidmi, se kterými tyto momenty sdílím. Rozhodnout se, koho vezmu na zajímavější místo než do vyleštěné restaurace na Madeiře.
Bude ten někdo, kdo je v daný den v mé přítomnosti, sdílet můj pohled?
Ocení hodnotu, kterou vidím v tom do restaurace nejít? Bude si cenit toho, že jsem skočil do oceánu ulovit nejvíc bio rybu, která existuje? Uvědomí si, že má lepší výhled na útesu s grilovacím místem než v restauraci pod kopcem? Kdo ví.
Jak se říká: nevyžádaná rada není rada. Jediné, co můžeme udělat, je inspirovat. Vzít lidi kolem sebe do světa, který neznají. Neočekávat nic a nechat vše na nich samotných.
Užívej tento díl ve společnosti Zuzky, Pavlíny a Milana, se kterými jsem měl možnost sdílet jedno z mých jídel, na které do konce života nezapomenu.
